Neustále v objetí: proč je nošení dětí prospěšné

Tula Standard Twilight Tulip

Na našem e-shopu Zkusnositko.cz je k dispozici mnoho článků o nošení dětí. Dočtete se tu o zkušenostech s různými typy a značkami nosítek, jejich recenze a porovnání. Naleznete tu informace o tom, co si na sebe obléci, a jak obléknout dítě do nosítka. A mnohé další zajímavosti.

Co vám však dosud dlužíme, je odpověď na základní otázku (nemyslím tím základní otázku života, vesmíru a vůbec). Mám samozřejmě na mysli otázku, kterou si jistě zpočátku pokládá každý rodič. A to: "Proč bych vůbec měl svého potomka nosit?"

Tak tedy, pojďme na to. První ze série článků o tom, proč nosit. Dozvíte se, co nošení přináší nám, nosícím rodičům, proč je to prospěšné pro děti po fyzické stránce a v tomto článku se dozvíte o psychologické důležitosti nošení. 

Mám kamarádku paleolitoložku, tedy odbornici přes paleolit, starší dobu kamennou. A pokaždé, když řešíme nějaký problém s dětmi, zamýšlí se, jak by situace probíhala v podmínkách jeskynních lidí. Tenhle přístup se mi moc líbí a snažím se ho aplikovat také. Je totiž založen na základním vědeckém poznatku: lidská mysl se vyvíjí mnohem pomaleji než materiální svět, ve kterém žijeme. Tedy, moderní lidé sice žijí ve velkoměstech a jejich život je přeplněný technikou a elektronikou. Duševně však zůstáváme jeskynními lidmi. Sice se v důsledku vzdělání a výchovy naučíme v moderní technické džungli žít. Naše instinkty, reakce, smysly a způsob vnímání světa však stále pochází z doby kamenné. A tak, když budete před s sebou mít miminko, vzpomeňte si na to, že jeho mozek je nastaven na dobu zhruba před 100.000 lety a na dnešní podmínky se teprve musí "přeprogramovat." Takže pohled na psychiku a chování člověka optikou jeskyní a afrických náhorních planin z dob dávno minulých mi docela dává smysl. Co vám?

Člověk je nošenec

Dovolte mi nyní amatérský pohled na rozdělení zvířat na Zemi z pohledu chování mláďat, pokud se nacházejí v bezprostředním ohrožení. Blíží-li se predátor, některá mláďata zareagují útěkem, a utíkají tak dlouho, dokud neutečou nebo nepadnou, říkejme jim běhavec. Jiná se přikrčí v hnízdě a čekají,co se stane (od malička mě pronásleduje představa, že se u toho modlí. Tedy, já být přikrčená v hnízdě a čekat, jestli mě něco sežere nebo ne, to určitě udělám), směle je můžeme označit za hnízdonoše. A konečně, co udělá lidské mládě, když se blíží nebezpečí? Začne křičet a křičí tak dlouho, dokud někdo nepřijde a neodnese ho. Tedy člověk je představitelem třetí kategorie, kategorie nošenců. 

Je to jeho přirozená vlastnost zakódovaná už v dobách pravěku. Člověčí mládě je, obdobně jako mláďata opic a lidoopů, do doby, než se samo naučí chodit, silně fixováno na matku. Je to způsobeno mimo jiné i tím, že se lidská miminka rodí extrémně nezralá a nesamostatná. Po narození potřebují několik dalších měsíců, než jsou schopna se sama pohybovat, dorozumět se s okolím nebo samostatně přijímat potravu. Někdy se dokonce hovoří o tzv. čtvrtém trimestru, tedy o další třetině těhotenství, kterou musí miminka projít už ale mimo tělo matky, aby došlo k dokončení vývoje na úroveň, na níž se rodí ostatní mláďata. Ta jsou často již několik hodin po porodu schopná fungovat, malý člověk nikoliv.

Japonská žena nese své děti na pole, foto z r.1928

převzato z https://www.gettyimages.co.uk/detail/news-photo/japanese-woman-carrying-two-babies-on-yoke-news-photo/90004454

I dnes máme s jejich zaopatřením a ochranou plné ruce práce. Umíte si představit, jaké to muselo být v dávných dobách, kdy byl svět mnohem méně civilizovaný a nehostinný?

Jak je možné, že novorozeňata přežila vstup do života ve studenné jeskyni nebo na náhorní planině? Příroda k tomu vybavila matky i jejich děti několika evolučními mechanismy, které jim umožnily vše zvládnout. Prvním z nich je vynález inkubátoru, aby bylo miminko v teple. Přírodního inkubátoru, mám na mysli. A tím je matka a její instinkt přivinout si miminko ihned po narození na svou hruď a zahřívat ho. Miminko na těle matky je základní evoluční mechanismu přežití, u ní má k dispozici dostatek potravy, je v teple, je chráněno proti infekcím z venkovnícho prostředí i před predátory. Bohužel v moderní době je tento základní mechanismus často zpochybňován, třeba neumožněním tzv. bondingu po porodu. Přitom miminko jej očekává, instinktivně ví, že hned jak se narodí, mám ho vezme k sobě do náruče. Dokonce je  proto vybaveno typickými reflexy nošence: silným úchopovým reflexem - svírání rukou v pěst a snahou se něčeho pevně chytit, který dítěti umožní držet se na těle matky a nespadnout (opičí mláďata se matek drží za srst, lidská miminka se historicky držela matek za vlasy). Ano, to je odpověď na problém mnoha maminek, proč je miminka neustále chytají za vlasy: Vězte, že ona za to vaše děťátka opravdu nemohou, vážně z vás nechtějí udělat plešatce, ona to prostě mají v genech a instinktivní výbavě. Tak si stáhněte vlasy do drdolu, a nezlobte se na ně, i když to někdy opravdu bolí. Já vím, jak vám je ;-)

Dalším reflexem nošenců je instinktivní zaujímání abdukcně-flexní polohy, tedy polohy "na žabičku" podobné té, jakou zaujímají v děloze. Tato poloha je odpovědí na pohyb matky, a pomáhá jim lépe reagovat na pohyb matky a vyvažovat ho, aby nespadli. 

Moravský venkov, 60. a 70.léta 20.stol

převzato z http://www.nesemese.cz/blog/noseni-a-ceskoslovenska-historie

Jak již bylo napsáno výše, malý člověk zkrátka očekává,tak jako miliony dětí před ním, že bude nošen. Třeba v případě, když se děje v tlupě něco zajímavého, aby ho nikdo nezašlápl a on dobře viděl, co se kde odehrává, a mohl se z toho učit. Očekává, že bude odnešen v případě nebezpečí, a unášen v rytmu matčiných kroků za poklidného dne, když se vydává za potravou. Miminka milují, když mohou usínat za rytmického houpání, chůze nebo drncání v kočárku přes práh. Myslím, že se vrací do doby před narozením, kdy se celé dny poklidně pohupovala v bezpečí a teple maminčina bříška, a nic jim nechybělo. Jednoduchým způsobem, jak toto jejich geneticky dané očekávání naplnit, je právě nošení. Ať už v šátku, tak v ergonomickém nosítku, anebo prostě jen v náručí.

Jen doplním, že být položené na nehybnou podložku je pro novorozené děťátko zcela novým a do velké míry stresujícím zážitkem. Celý svůj dosavadní život, kam až jeho (prenatální) paměť sahá, bylo obklopeno měkkými tkáněmi, houpáno pohyby chůze a dýchání. Cítilo tep, slyšelo dech, zvuky doprovázející trávení a tlumené hlasy. Absolutní nehybnost znamenala akutní ohrožení života. A i dnešní dítě má zakódováno, že jakmile leží samo v chladu, je v nebezpečí.

PhDr. Zdeněk Rieger hovoří o tom, že každé nemluvně, když je vzhůru, čeká. Čeká, že přijde jeho člověk, protože to znamená, že není sám v pustině, že o něj bude postaráno, dostane najíst a bude zase v teple. Malý člověk bez velkých lidí brzy umře, a miminka to vědí. Proto, když jsou osamocena, tak pláčou - volají svoje lidi, protože mají strach. Samozřejmě, pokud pomoc nepřichází, plakat přestanou, aby šetřila síly, proto je svým způsobem úspěšná metoda vyplakání. Dítě po čase skutečně přestane a třeba i usne vyčerpáním. Je však v obrovském stresu - přestává plakat, protože šetří síly, aby přežilo co nejdéle, a tak zvýšilo šanci, že se dočká příchodu matky. Opravdu chceme svoje děti takto stresovat? Pokud svoje dítě nosíte a jste mu nablízku, ví, že je vše v pořádku a je mnohem klidnější.

Často slýchávám, že nošení v šátku je moderní výmysl, že generace žen před námi si vystačily s kočárky a vůbec. Přitom opak je pravdou. Kočárek se dostal ke slovu až v době průmyslové revoluce, a opravdu se rozšířil ve městech až ke konci 19.století. Jeho užití totiž předpokládá města s rovnými vydlážděnými ulicemi. Nošení dětí bylo tradičním způsobem transportu dětí na českých vesnicích užívaný ještě před 2.světovou válkou, místy dokonce i po ní,. Děti se nosily v prostěradlech, nebo i ve velkých pruzích látky či pytloviny používaných k odnášení sena z polí a jinému transportu objemných nákladů,v tzv. loktuších. Určitě jste to slovo už někdy od svých babiček a prababiček slyšeli.

fotografie z Moravy a Slovácka, 50. - 70. léta 20.stol.

zdroj: Bakalářská práce, Karolína Kubištová, Problematika nošení dětí na těle matky a konkrétní doporučení fyzioterapeutických postupů proti vzniku funkčních poruch

Psychologové se rovněž shodují, že to nejlepší, co může díte do života dostat je něha, láska a nepodmíněné přijetí. Jednou z technik, jak toho dosáhnout je tzv. "zlatých deset minut". Každý den je dobré si vyhradit 10 minut, kdy budete jen sami se svým dítětem, budete tu jen s ním a jen pro něj. budete mu naslouchat, pofoukáte bolístky... Tato jednoduchá aktivita vede k naplnění potřeb dítěte a pomůže mu vyrůst ve vyrovnaného, sebejistého člověka, který má důvěru ve svět. Pokud své miminko nosíte, poskytujete mu mnohem více jak těchto 10 minut. Navíc je dokázáno, že rodič, který má svoje dítě u sebe s ním naprosto přirozeně neustále komunikuje, reaguje na něj, a tak podporuje vývoj jeho kognitivních schopností.

Didyclick silber, rostoucí nosítko vhodné od narození

Není nic lepšího než pocit blízkosti, když děláte věci nutné pro chod domácnosti a u toho máte u sebe své dítě. Když to zkusíte, všimnete si, jak je spokojené a buď ho zajímá, co děláte a zvídavě okukuje, co se kde šustne a co děláte, anebo prostě spokojeně spinká. A žádný strach, že by při nošení nebylo miminko aktivní a zahálelo, toto jsou chvíle, kdy naplno pracuje nervová soustava a vstřebává nové poznatky, učí se jak funguje svět a jak se zachází s věcmi a rozvíjí se. Když je miminko v klidu, má pocit bezpečí a jsou dostatečně zajíštěny jeho životní potřeby, má mozek a tělo čas na to, se rozvíjet a učit.

Instinktivní kódování miminek říká, že u rodičů je svět v pořádku, a instinktivní kódování rodičů říká, že když mám miminko u sebe je svět v pořádku. Škoda jen, že na to někdy zapomínáme.

Na co nezapomínáme je, že děti je potřeba vychovat a vychovávat. A slyšíte to tam taky? Slovo chovat? U nás doma jsme se shodli na tom, že vychovávat znamená chovat do té doby, dokud není dítě dosytosti vychované. A jak to udělat? No přeci nošením!

<< v jakém oblečení nosit, až udeří mrazy     10 důvodů proč nosit děti >>